Životní příběh:

Vithec vyrůstal ve stínu houbové věže jednoho z telvannijských kouzelnických lordů. Ne však do telvannijské rodiny. Nebyl potomek otroků nebo něco podobně melodramatického. Jeho rodiče byli prostí chovatelé telvannijských brouků, kteří jsou cenění pro pižmo, které se z nich dělá. Jeho dětství také nebylo nijak špatné. Ani jeden z rodičů ho netýral a vychovávali ho v prostém duchu. Velice prosté a velice nudné. Pro Vitheca až příliš nudné. Jeho ambice zasahovaly dále, než jen být pouhým farmářem broučího afrodiziaka. Se zatajeným dechem sledoval, když v dáli spatřil někoho z čarodějů, jak kráčí napříč oblohou k mágově věži. Prahnul po tom mít také takovou moc, být pánem své vlastní houbové věže. Každý večer potají zkoušel různá zaříkadla a velká gesta, která si představoval, že tak mohli takoví čarodějové používat. Stačilo by mu jen pouhé zajiskření, ale to ne a ne přijít. Ostatní děti se mu smály, kdykoliv prozradil, jaké jsou jeho ambice. On se však oštítil proti štiplavosti jejich slov a nenechal se jimi zasáhnout. Bylo však patrné, že sám se kouzel, kterých se mu zachtělo, nedovtípí. Neznal sice žádného mága, kterého by mohl oslovit, ale řešení našel v místním chrámu, kde přebývalo pár léčitelů. Den za dnem je navštěvoval a žadonil, aby ho kouzlům naučili. Možná se jim ho zželelo, nebo za to mohl fakt, že při každé ze svých návštěv zanechal skromný dar a pár desítek minut modlitby u ikony Sotha Sila. Nemohl jinak než lapat každé slovo a každé gesto, které mu kněží ukazoval. Vše po něm úpěnlivě opakoval a světe div se. Poprvé ucítil, jak jeho tělem proudí něco tajemného, něco co předtím neznal a neměl pro to žádné vysvětlení. Konečně měl přijít onen triumf. Místo toho se však nic dalšího nestalo. Žádné jiskry, žádný zázračný úkaz, zhola nic. To nic ho zdrtilo a na moment podlehlo jeho srdce pochybám. Přeci jen měly ostatní děti pravdu a v jeho osudu nebylo stát se velkým mágem. Jeho víru nezlepšilo ani když ho kněží chlácholil, že potřebuje jen trénovat a důkladně kouzlo zkoušet. Jedinou útěchu našel v modlitbách, ve kterých neustával.

Rok za rokem uplynul a z dítěte se stal mladík. Ne úplně dospělý, ale ani žádný capart. Z jeho dětinských snů zbyla jen skořápka. Teď už jen doufal v to, že se pro něj najde nějaká práce ve chrámu, ke kterému se jal přidat. Osud o něco lepší než převzít roli svých rodičů. Myšlenka, která ho užírala, a asi právě kvůli ní místo toho, aby dělal práci, kterou mu nakázali, hledal jiné způsoby, jak trávit čas. Jeho poslední kratochvílí se stalo hledání všemožných bylin a dalších přísad do lektvarů. Ostatně alchymie je další způsob, jakým se přiblížit k čarodějům, které tak obdivoval.

Kradl se pobřežní krajinou nedaleko města a sbíral kdejaký plevel, který hromadil v brašně, když v tom na břehu postřehl do róby oděného muže. Přikradl se o něco blíž a pozoroval ho zpoza velkého balvanu. Už z jeho oblečení mohl poznat, že jde o jednoho z čarodějů. Jeho někdejší touha ho nutila sledovat, jak si muž počíná. Jeho prsty, které opisovaly vlnu v podivném mystickém gestu. Podivné fialové bubliny, které z nich vyplynuly, jako kdyby byly pod vodou a pročesávaly mořskou trávu. S udiveným úžasem pozoroval jeho nadcházející počínání, když se čaroděj vypravil směrem k vodě. Místo toho, aby se jeho nohy zabořily pod vodní hladinu břehu, totiž stanuly na hladině, jako kdyby byla pevná zem. Poodkráčel opodál a se spokojeným výrazem odešel. Zdánlivě si nevšímajíc toho, že byl pozorován. Vithecova mysl byla jako v plamenech. Tak moc chtěl být jako muž, který ještě před chvílí stál opodál. Příšerná žárlivost drásala jeho mysl, která mu radila odejít a snažit se tam, kde má šanci uspět. Jenže jeho rozum teď neměl velkou šanci. Popošel k místu, kde muž stál, a napříč zdravému rozumu, který ho chtěl uchránit před dalším zklamáním, začal kopírovat gesta, která čaroděje viděl dělat. Znovu ucítil ten stejný pocit jako před lety, jak nějaká zvláštní síla větší než on sám proudí jeho tělem. Zavřel oči a doufal. Tak moc si přál, aby kouzlo zafungovalo. Představoval si vodu, která je pod jeho nohama pevná jako kámen, kterak ani živel nedokáže ustát jeho vůli. Když oči otevřel, přísahal by, že zahlédl stopu fialové bubliny, ale pochybnosti mu říkaly, že je to jen pouhé přání a že se akorát ponoří. Nohy ho však táhly k vodě. Posledních pár kroků rychle popoběhl a k jeho překvapení byly všechny pochyby roztříštěny na malé kousky. Voda pod jeho nohama byla pevná jako zem. Nadšeně poskakoval sem a tam, až dokud se jeho nohy znovu nezanořily pod vodu a on se do ní skácel. Vynořil se celý promočený. Místo toho, aby však vyrazil k městu, kouzlo opakoval znovu a znovu tak dlouho, až mu přestalo jít. Tentokrát však tušil, že to bude tím, že energie, kterou předtím cítil, se kamsi vytratila. Teprve pak se rozhodl jít zpátky. K onomu místu se však vydal i den na to a i ten další. Doufal, že na něm znovu uvidí čaroděje, od kterého kouzlo okoukal, a když se tak nedělo, alespoň znovu čaroval jediné kouzlo, které dokázal. Jednoho dne se však přeci jen čaroděj u břehu znovu ukázal. Ani tentokrát však nedal Vithec svou přítomnost znát. Místo toho ho znovu pozoroval. Tentokrát muž vyčaroval jasný plamen, který zažehnul dlaně jeho rukou, aniž by ho popálil. Stejný proces jako předtím – jen co muž odešel, začal Vithec s odkoukaným kouzlem. Jeho vůle nezlomná a umocněná posledním triumfem i tohle kouzlo nestálo proti jeho umu šanci. Jeho dětská ambice byla oživena a jeho cíl jasný.

Stejně jako předtím i teď každý den svorně navštěvoval své místo, daedry vem práci, kterou od něj rodiče očekávali. Tentokrát měl na procvičování jen dva dny, než znovu natrefil na čaroděje, který se stal jeho mistrem, aniž by to vůbec věděl. Už byl v očekávání, jaké další kouzlo ho tak může naučit, ale tenhle den měl být jiný. Místo toho, aby začal s kouzlením, ho cizinec vyzval, aby se protentokrát ukázal. Stud ho zalil, když přišlo odhalení, že jeho pseudo mistr si je vědom jeho přítomnosti. Neochotně vyšel zpoza balvanu a přešel před něj. Když byl dotázán, kdo je a proč ho tak často chodí sledovat, na sebe všechno vyzradil. Provinění a mladá naivita v tom určitě hrály roli. K jeho překvapení přišel cizinec s nabídkou. Za jeho společnost mu muž přislíbil, že ho naučí všem základním kouzlům, bez kterých by mu nikdo nedovolil se připsat k Telvannijcům. V záchvatu oné mladické naivity souhlasil bez žádné myšlenky. Nadšeně se ten večer naučil dalšímu kouzlu, tentokrát jak pouhým dotekem uštědřit omrzliny. Potíž přišla až když přišel čas na splácení. Vithec neměl problém dělat čaroději společnost, vlastně z ní sám měl radost. Mladého čaroděje z povzdáli přeci tiše obdivoval. Jenže to očividně nebyl ten typ společnosti, který měl jeho učitel na mysli. Div mu nevyrazilo dech, když začal šmatat na místa, kam rozhodně chmatat neměl. I když na to měl věk, nikdy nenašel čas se nad podobnými věcmi zamýšlet, vždy byl příliš zanedbaný realizací svých cílů. Co hůř, podobné svazky Vivec zakázal. Přirozeně proti tomu namítal. Rychle však byl postaven před volbu mezi oddáním své víře a jeho ambicemi. Přál by si, aby to byla těžší volba... Následující dny se v něm nemile mísily konfliktní emoce. Touhu po nových kouzlech a stud ze způsobu, jakým za ně musí platit. Byla tu i třetí emoce, kterou však nedokázal, nebo spíše popíral popsat, a raději ji přiřadil ke svému lačnění po kouzlech, i když ve skutečnosti to bylo lačnění po něčem úplně jiném.

Jen co se naučil poslední z kouzel, rozhodl se odejít. Potřeboval utéct někam, kde bude moct zapomenout na stud a vinu, které ho sužovaly, nebo se o to přinejmenším pokusit. Rodině zkrátka oznámil svoje rozhodnutí odejít. Zaplatil si plavbu lodí do přístavu Port Telvannis a konečně se upsal ke službě rodu Telvanni. Chvilku si opravdu myslel, že se vše bude odehrávat podle jeho představ – získá si pozornost některého z koncilů, který se ho ujme a vezme ho za svého učedníka. Realita však byla pochopitelně jiná. Na úrovni, na jaké se nacházel, neměl sebemenší šanci získat si pozornost byť jednoho z mágských lordů. Nejdřív by se musel v magii lépe procvičit, jenže k tomu jsou potřeba zdroje, kterých se jemu nedostávalo. Svědomitě zastával všechny práce, které mu byly uloženy, ale netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že by klidně mohl strávit celý život na podobně nízké pozici – zaměstnaný nedůležitými pracemi, které nikdo jiný dělat nechce. Jakkoliv nenáviděl jediné východisko, které ho napadalo, neměl jinou možnost. Se sklopenou hlavou se vrátil tam, kde to vše začalo. Kontaktoval muže, který jak teď už věděl byl jedním z učedníků mistra věže, kterou vždy obdivoval. Spolkl trpké poznámky, kterými ho čaroděj častoval, a uchlácholil ho k tomu, aby se za něj přimluvil u svého mistra, kterému se chtěl vetřít coby další učedník. Naštěstí pro něj mu tenhle jeho plán vyšel a skutečně se mu i napříč jeho nezkušenosti podařilo získat místo ve věži, kde se začal učit magii formálnějším způsobem. Nejen kouzla, ale fungování magie jako takové, její dělení, původ, složité metamagické dělení samotného universa. Fascinující informace, které rozšiřovaly jeho pohled na svět a které hltal s dosud nepoznanou žízní.

Netrvalo zrovna dvakrát dlouho, než se Vithec opět ocitl v posteli čaroděje, se kterým teď sdílel i pozici. Tentokrát už se však nemohl vymluvit a najít důvody, proč něco takového dělá. Víra stranou, byl přeci jenom smrtelník. Na nějakou dobu byl skutečně spokojený. Učil se všemu, čemu mohl, a když se poštěstilo, tak potajnu i tomu, co mu zatím přístupné nebylo. Poprvé se ukázal skutečný rozsah jeho nadání a to mu rychle vysloužilo vyšší pozici a oblibu u jeho učitelů. To se mu však mělo brzy vymstít. Stejně jako on kdysi dávno žárlil na svého nynějšího milence, teď tomu bylo naopak a nebyl to jen on. Ostatní učedníci si proti němu také vybudovali zášť. Někteří ji ani neskrývali. Jenže byl stále příliš naivní. Myslel si, že jeho oblíbenost u učitelů je snad nějaký štít, který ho bude chránit. Jak jen se zmýlil. Nečekal, že na jedno z dostaveníček se svým milencem se objeví nejen on, ale i dva další učedníci. V jak velkém nebezpečí se ocitl mu došlo až když vzduchem začala létat kouzla. Naštěstí pro něj se jeho pokoutní učení pokročilejších kouzel vyplatilo a vyvolaná soumračnice dostatečně zaměstnala jejich pozornost natolik, aby do nich Vithec vypálil salvo destrukčních kouzel, které je připravilo o životy. Nakonec to pro něj byla cenná lekce, jakkoliv bolestivá. Od té doby se naučil jen tak lehce nedůvěřovat a hlavně si dávat dobrý pozor příliš nevynikat, nebo alespoň ne příliš očividně. Ne, že by jeho ambice pohasly, jen ho tahle zkušenost naučila, že je lepší šplhat po žebříčku pomaleji a být podceňovaný, než aby mu hrozilo nebezpečí.